Jaký je současný vývoj situace kolem bývalé věznice?
S.B. Jako vždy složitý. Bývalá věznice, ač městu nepatří, je pro město neuvěřitelně velkým břemenem. Nejenom všichni Hradišťané, ale celá veřejnost se právem ptá, kdy už se konečně něco s věznicí pohne, kdy se stane něco zásadního v případu obnovy celého komplexu.
Mě už skutečně vůbec nebaví neustále se u ministerstva spravedlnosti dožadovat, aby stát s památkou něco začal dělat. Tady bych si dovolil připomenout, že objekt chátrá už od roku 1962!
Lidem je ovšem upřímně jedno, čí památka je a kdo ji má opravovat nebo kdo má právo ji užívat. Lidé chtějí, aby se opravila, smysluplně využívala, ale co hlavně, aby byla, aspoň částečně, připomínkou a památníkem komunistické zvůle. A lidé to chtějí po nás, ne po ministerstvu. Jako politik cítím povinnost v této věci něco dělat, ale připadá mi, že jde o boj s větrnými mlýny. V červenci loňského roku byla s naléhavou žádostí o řešení problému věznice dopisem mého předchůdce oslovena teď už bývalá paní ministryně Helena Válková. Žádost zůstala zcela bez odezvy. Usiloval jsem o osobní setkání s paní ministryní, ale k tomu také nedošlo.
Co města udělalo pro obnovu areálu?
S.B. Na to, jak velká byla snaha všech našich předchůdců, je výsledek zdánlivě úplně nulový. Už v roce 1994 byl objekt převeden do majetku resortu spravedlnosti za účelem využití pro okresní soud a vazební věznici. Později byl záměr soudu modifikován a objekt měl být využit jen pro okresní soud a státní zastupitelství. Záměry ale zůstaly nenaplněny, nyní je to už přes dvacet let! Rád bych ještě připomenul, že úsilí města o převod objektu bylo primárně vyvoláno jeho špatným stavebním stavem a dlouhodobým nevyužíváním, tedy zanedbáváním péče o objekt ze strany státu, nemluvě o tom, že vlastník kulturní památky má nějaké zákonné povinnosti a ty nejsou plněny.
Objekt hyzdí historické jádro města
S.B. Ano, veřejnost navíc trvale přenáší zodpovědnost za tento stav na město, a s tím se město nikdy nehodlalo smířit. Tedy nenabízelo se už jiné řešení problému, než nabytí věznice do vlastnictví města. Zvláště, když ministerstvo spravedlnosti deklarovalo nezájem o tento objekt.
Nebylo prostě už možné věřit a doufat, že se o smysluplné využití někdy postará stát respektive resort spravedlnosti. Proto v květnu roku 2010 odsouhlasilo zastupitelstvo Uherského Hradiště záměr města odkoupit komplex bývalé věznice do vlastních rukou.
Jak jste si tenkrát představovali věznici využít?
S.B. Dílem pro muzeum zaměřené na pohnutou historii objektu s důrazem na období II. světové války a padesátých let 20. století a dílem pro výukové prostory např. Uměleckoprůmyslové školy a Univerzity Tomáše Bati, to mělo být ve spolupráci se Zlínským krajem. Vzhledem k udržitelnosti využití město předpokládalo v exponovaných částech a zvláště v parteru přiléhajícím k autobusovému nádraží a ulici Politických vězňů rovněž důstojné komerční využití. Mohlo to být efektivní, šetrné a reálné využití s ohledem na památkový zájem.
Jak blízko měly tyto představy k realitě?
S.B. Věc jsme tehdy projednávali s někdejší paní ministryní spravedlnosti, bývalým ministrem i jeho ekonomickým náměstkem s oboustranně akceptovatelným výsledkem, tj. úplatný převod z majetku státu či resortu spravedlnosti do vlastnictví města Uherské Hradiště za částku ve výši 16.500.000 Kč, a to v několika splátkách. Takto záměr také schválilo zastupitelstvo. K samotnému odkupu ale ani přes četná jednání a naše vysoké úsilí nedošlo.
Takže město věznici jednou chtělo, potom zase ne?
S.B. Filosofii přístupu města změnil vývoj diskusí a jednání s bývalým předsedou vlády České republiky Nečasem a dalším ministrem spravedlnosti Pospíšilem. S podmínkami, že resort spravedlnosti zajistí a termínově bude garantovat rekonstrukci a revitalizaci objektu pro potřeby Okresního soudu v Uherském Hradišti a že zde část prostor bude věnována muzejním účelům, město ze snahy o převod objektu do svého vlastnictví ustoupilo a dalo tak přednost resortu spravedlnosti tím, že se do podstatné části objektu navrátí justiční funkce, neboli přesune se sem okresní soud, který v Uherském Hradišti pracuje ve zcela nevyhovujících podmínkách, dnes už nepochybně v nejhorších v rámci celé České republiky. Okresní soud v Uherském Hradišti má právo hospodaření s tímto objektem a opakovaně prokazoval, že budovu pro svoji instituci nutně potřebuje a že ji využívá k uložení svých archivů. Budova tudíž nemá statut nepotřebnosti, který byl pro odkup nemovitosti základní a nutnou podmínkou.
Část věznice je ale v havarijním stavu. Nic se tam nepodařilo opravit?
S.B. V roce 2010 orgán památkové péče zahájil správní řízení ke stavu kulturní památky a vydal rozhodnutí, kterým uložil provedení prací, které zabrání zatékání do objektu a pokračování destrukce konstrukcí objektu. Všechna nařízená opatření byla Okresním soudem provedena.
Co by v areálu podle vašich představ mělo být?
S.B. Především by měl projít komplexní rekonstrukcí. Není jiná cesta, než že stát uvolní na rekonstrukci tohoto významného historického objektu peníze. My zároveň trváme na tom, aby zůstal zachován záměr na zřízení pietního místa připomínající memento totalitní zvůle. Máme rámcovou ideovou představu o umístění a minimálním rozsahu muzejní části v areálu bývalé věznice. Komplex bývalé věznice patří k dominantním památkám města a je v širokém povědomí veřejnosti. Jedním z důkazů je masivní zájem veřejnosti o návštěvu objektu při Dnech evropského dědictví, kdy objekt bývá v posledních letech částečně přístupný pro veřejnost.
Kam bude z vaší strany směřován další pokus o záchranu?
S.B. Jedinou cestou je neustávat v tlaku na kompetentní orgány státu, který by vedl k tomu, aby stát konečně uvolnil finanční prostředky na rekonstrukci této dominantní památky.
