Josef Míšek se narodil v Hluku. V letech 1967–1969 navštěvoval tříletou Učňovskou školu v Želechovicích nad Dřevnicí, obor pánský krejčí a prakticky se v rámci školy připravoval v podniku VKUS Veselí nad Moravou v provozovně v Uherském Hradišti. Rok po vyučení absolvoval střihačské mistrovské zkoušky s praktickým pobytem v Praze, v Prostějově a v Trenčíně. Třítýdenní kurz byl ukončen mistrovskou střihačskou zkouškou. Poté nastoupil do podniku VKUS v Uherském Hradišti, kde se věnoval zákazníkům, bral míry, zkoušel zakázky.
V roce 1974 se Josef Míšek oženil s Marií Hanicovou z Valtic a narodili se jim dvě dcery, Pavla a Helena. V roce 1976 mu nabídl lepší platové podmínky podnik Slovač s dílnami v Průmyslové ulici v Uherském Hradišti, kde jej přijal krojový mistr Jan Bartoš a na stejné dílně v té době pracovali František Mikulec, Václav Mikulka, Josef Borek, Vojtěch Kašný starší a Vojtěch Kašný mladší. Až po třech měsících pozorování a studování technik střihů, šňůrování ho „pustili“ k suknu. Téměř po třech letech dostal první zakázku, ale práce se mu jevila natolik složitá, že raději podal výpověď a rozhodl se vrátit do předchozího podniku. Před vypršením výpovědní lhůty přišli zástupci Slovače za Josefem Míškem, zda by si odchod z podniku ještě nechtěl rozmyslet a nabídli mu převedení do oddělení střihárny. Tuto nabídku přijal. Pracoval u speciální pásové pily, kde zodpovídal za střihání navrstvených dílů konfekčního oddělení.
V té době se Václav Mikulka, mistr krojového oddělení, chystal na delší dobu do zahraničí, a proto chtěl krojové oddělení posílit a požádal Josefa Míška, aby se na oddělení krojů vrátil jako mistr střihač. Mistr Mikulka jej zacvičil, radil mu, bral jej na služební cesty k souborům, především na Slovensko, na severní Moravu. Největší zakázky byly realizovány právě pro slovenské soubory (SĽUK, Lúčnica), pro soubory ze severní Moravy, Valašska, ale také pro pražské soubory, které zpracovávaly slovácký a valašský folklorní materiál a potřebovaly ke svému vystoupení kroje z těchto národopisných oblastí. Velký odbyt pokrývaly folklorní soubory také na Slovácku a především Uherskohradišťsku. Po odchodu Václava Mikulky do penze se Josef Míšek stal mistrem krojové dílny. Ve funkci však dlouho nesetrval, poněvadž nechtěl po roce 1989 akceptovat přemístění na dámskou konfekční dílnu, a proto jej vedení propustilo. Proto si v roce 1991 zřídil samostatnou živnost, zabývající se krojovým krejčovstvím. Přestěhoval se zpět do Hluku do rodného domu, kde si svépomocně vybudoval malou krejčovskou dílnu, kterou vybavil několika šicími stroji a vzorkovnou krojů – nabídkový fond. Tři roky se mu však nenaskytla jediná krojová objednávka, proto začal objíždět místní obecní úřady na Uherskohradišťsku, kde informoval o své živnosti, navštívil redakce novin, telefonoval do rádií, objížděl regionální jarmarky, slavnosti, festivaly, poutě, hody, kde prezentoval své vzorové kroje. Velký význam pro něj mělo setkaní s krojovým krejčím Josefem Zemkem z Vlčnova, který mu nabídl k odkoupení cifrovací stroj. Vedle zdobení šňůrováním se tak začal Josef Míšek seznamovat i s technikou jemného strojového cifrování. Až po čtyřech letech putování se vzorky své práce se dostavily první úspěchy.
Od roku 1996 pracuje šest dní v týdnu, často i o nedělích. V současné době nemá nouzi o práci a některé zakázky musí dokonce odmítat. Josef Míšek si také podomácky plete speciální strojovou umělou přízi na pletacím dvojlůžkovém stroji. Téměř rok hledal jak v tuzemsku, tak i v zahraničí odpovídající druhy vlny a příze a odstíny barev na umělou přízi, kterými by dokázal obarvit materiál na požadovaný odstín. Díky tomu je schopen docílit správných odstínů používaných v konkrétních regionech. Kromě šití krojových součástek pro jednotlivce oblékají jeho výrobky také folklorní soubory i muziky – např. Dechové hudby Blatnička, Komňané, Stříbrňanka, Šarovec, Drietomanka, Kněžpolanka, soubory Pentla z Boršic, Old stars Hradišťan, Malé Zálesí z Luhačovic, Včelaran z Topolné, cimbálové muziky Technik, CM Jaroslava Čecha, Ohnica, Cifra a Světlovan i mužské sbory z okolí Hluku. V současné době Josef Míšek šije veškeré regionální kroje ze Slovácka, Valašska a západního Slovenska podle jednotlivých krojových okrsků. Ve své dílně v Hluku má vytvořený vzorový reprezentační krojový fond převážně ze Slovácka. Výrobu krojů podřizuje poptávce a dokáže se přizpůsobit požadavkům zákazníka. Josef Míšek se věnuje tzv. těžké krojové krejčovině, která obnáší šití soukenných krojových součástek, především mužského, ale také ženského kroje, jako jsou nohavice, vesty „korduly“, kabátky s dlouhými rukávy „lajbly“ a další. Při zhotovování krojových součástek zvládá všechny technologické kroky od přenesení střihu na látku, přes střih, zdobení pomocí šňůrování i cifrování až po konečnou úpravu, došití součástky a začištění švů.
Těžká krojová krejčovina je technicky velmi obtížná, a proto celoživotní znalosti a praxe nejde následovníkům předat ze dne na den. Mnozí zájemci o toto řemeslo však nemívají dostatek trpělivosti a zručnosti, která je v tomto oboru nezbytná, a proto po krátkém čase zvolí technicky jednodušší výrobky. V dnešní době je také potíž se získáváním kvalitního základního materiálu – sukna. Ale i drobné doplňky jako jsou kovové knoflíky, kamrhol, prýmky či šňůrky se velmi obtížně shánějí. Avšak Josefu Míškovi nyní svitla naděje s předáním řemesla, ve kterém chce pokračovat šestadvacetiletá vnučka jeho bratrance Eliška Bachanová z Hluku. Ta se vyučila dámskou krejčí a k Josefu Míškovi dochází pravidelně na rady a zkušenosti v oboru, který se jí stává živností. Z důvodu zhoršujícího se zraku Josef Míšek živnost omezuje, ale své zkušenosti rád předává dál.
