Marie Slaníková se narodila jako nejstarší dcera manželům Bajkovým ve Vápenkách, ale celé své dětství i dospělý život strávila v Boršicích u Blatnice. Tatínek Cyril byl tesařem, maminka Marie učila v mateřské škole v Boršicích. Kromě maminky, která byla zpěvačka a kamarádka lidové sběratelky, textařky a vyšívačky Anežky Gorlové, nejvíce ovlivnily Marii především obě babičky. Hlavně tatínkova maminka Marie Bajková z Boršic, ji naučila vyšívat základními stehy, háčkovat a plést a díky ní mohla od malička obdivovat její kroje a učit se o ně pečovat. Již od mládí tak Marie Slaníková vyšívala límečky, prostírky, ubrusy, dečky i krojové součásti. V Boršicích u Blatnice se také setkávala s malířem a muzikantem J. V. Staňkem, který do Boršic jezdil malovat a sbírat lidové písně. Tehdy ještě netušila, že bude později součástí souboru, který J. V. Staněk založil a pro který tehdy v Boršicích nasbíral písňový a taneční materiál na slavné hradišťanské boršické. Po základní škole v Boršicích a v Suchově se Marie Slaníková vyučila dámskou krejčovou v n.p. Šohaj ve Strážnici.

V roce 1958 se provdala za Vladislava Slaníka a brzy se jim narodila dcera Jarmila, později syn Vladislav. Od roku 1962 začala pracovat v družstvu Slovač v Uherském Hradišti jako krejčová. Zde ji nejvíce ovlivnila Zdenka Procházková, která pracovala v krojovém oddělení a brala ji s sebou do terénu k výšivkám a výrobě krojových součástek. Pro další směřování Marie Slaníkové bylo důležité seznámení s Marií Plachou, která pracovala v 70. letech ve Sdruženém závodním klubu pracujících v Uherském Hradišti. Díky přátelství a společným návštěvám manželů Hurábových a Janečkových z Boršic, u kterých manželé Plaší, zakladatelé souboru Kunovjan, sbírali lidové písně a tance, oslovila Marie Plachá Marii Slaníkovou pro práci v závodním klubu. Od roku 1975, kdy se Marie Slaníková začala starat o krojový fundus uherskohradišťských folklorních souborů fungujících pod závodním klubem, pracovala na klubu kultury až do důchodu v roce 1996. Ve funkci technického pracovníka byla v 70. letech u budování rozsáhlého krojového fondu tří souborů, měla na starosti krojárnu sídlící tehdy v Lidovém domě na Mariánském náměstí. Kromě běžné každodenní údržby krojů a krojových doplňků folklorních souborů Kunovjan, Hradišťan, CM Jaroslava Čecha a dechové hudby Hradišťanka sama postupně doplňovala krojový inventář. V 70. letech spolupracovala nejvíce na pořizování prvních krojových kompletů pro soubor Kunovjan s Marií Plachou, později pro soubor Hradišťan s Janou Poláškovou. Nejdříve začala šít doplňky, jako byly střapce na mužské kapesníčky nebo šátečky, poté plátěné rubáče, mužské košile a ženské fěrtúšky. Ovlivňovala výběr materiálů, a i když vytvářela kroje pro jevištní využití, snažila se vždy o přesné napodobení původního materiálu, který byl ještě v terénu. Kvůli finančním limitům a omezeným možnostem získat vhodný materiál, sháněla Marie Slaníková látky všude. Když soubory začaly spolupracovat na stylizaci krojů s PhDr. Ludmilou Tarcalovou, konzultovala výběr vzorů a typ látek pro soubory právě Marie Slaníková. V 80. letech pak velmi často spolupracovala také se Slovačem v Uh. Hradišti, kde šili větší a náročnější krojové komplety pro Hradišťan, Kunovjan i taneční složku CM Jaroslava Čecha. Marie Slaníková díky své šikovnosti a zapálení pro věc dokompletovávala detaily krojů. Například u ženského kroje z Moravského Lieskového pro soubor Kunovjan vyrobil Slovač výšivky a plisování na zadní sukni, rukávce a šatky došila právě Marie Slaníková. Pro soubor Hradišťan tak šila zadní sukně, spodničky a šatky ke kroji z Milotic, podílela se i na realizaci krojů z Myjavy. Se Slovačem, konkrétně s Jarmilou Ryškovou a Anežkou Hrdou, spolupracovala skutečně úzce. Často pro ně v podstatě testovala vzorky látek a výšivek, zjišťovala, jak se chová materiál po oprání nebo zda použité nitě nezabarví celou výšivku. Vymýšlela také, jak vyřešit drahé vrapení a nahradit ho přijatelnými, dostupnými, a hlavně dobře udržovatelnými látkami a technikami. Její zkušenosti pak mohly být využity k šití krojů. Kromě krojů Marie Slaníková realizovala pro soubory potřebné rekvizity, masky a doplňky. Nejrůznější kroje, krojové součástky a doplňky šila i pro soubor Hradišťánek. V 80. letech ušila pro několik skupinek dětského souboru šatičky, chlapecké košile, vesty, kalhoty se šrákem, beranice nebo pracovní zástěry. V 80. a hlavně 90. letech byla Marie Slaníková naprosto nezbytnou a nepostradatelnou osobou pro chod uherskohradišťských folklorních souborů (Hradišťan, Kunovjan, Čechovci). Chystala – tedy prala, škrobila, žehlila, opravovala stovky krojů do měsíce. Počet vystoupení, akcí, průvodů či zájezdů všech tří souborů byl v té době skutečně vysoký. Byla vždy k ruce i při vystoupeních v zákulisí, kdy plnila funkci garderobiérky, vlásenkářky i kostymérky. S folklorními soubory doslova žila.

Marie Slaníková byla zkrátka nenápadnou, ale o to víc důležitou osobou, bez které by si to tanečníci a muzikanti souborů neuměli představit. Se soubory absolvovala i několik zájezdů (Zakopane 1980, Remeš 1992). Neocenitelnou práci odvedla při povodních v roce 1997, kdy doslova s nasazením vlastního života zachránila Marie Slaníková kroje. Krojárna v prostorách nádvoří Domu knihy Portál zůstala do výšky vyšší než metr pod vodou. Nebyl jí lhostejný osud velkého krojového fondu, kroje zničené vodou vynosila do horních pater a dlouhou dobu pak usilovně kroje renovovala a opravovala. Přesto, že měla Marie Slaníková důchodový věk, pracovala pro soubor Hradišťan ještě dalších dvacet let. Kostýmy pro některé z představení Ladislavy Košíkové, umělecké vedoucí tanečního souboru, zhotovila právě Marie Slaníková. Realizace kostýmů pro projekty Hradišťanu O slunovratu (1998) a O člověku (1999) ji přivedla ke spolupráci s výtvarnicí Jindrou Pelkovou a divadelní návrhářkou Evou Jiřikovskou, které kostýmy pro tyto projekty navrhly. Její celoživotní práce vložená do stovek krojů, které dodnes nosí další generace tanečníků a muzikantů uherskohradišťských souborů, je stále vidět. Dodnes je Marie Slaníková aktivní, zaměřuje se na lehkou krojovou krejčovinu, šije stále pro rodinu i folklorní nadšence, kteří ví, že je Marie Slaníková nikdy neodmítne. Díky pracovitosti, preciznosti, bezmezné ochotě, dlouholeté sounáležitosti s uherskohradišťskými soubory a jejich podpoře je zcela oprávněné Marii Slaníkovou nominovat na čestné uznání Ceny Vladimíra Boučka za zachování a rozvoj lidové umělecké výroby v regionu.

Text i fotografie poskytla příspěvková organizace Slovácké muzeum v Uherském Hradišti.